Nádech snu ( povídka )

8. ledna 2011 v 17:17 | Orne May
V čase nudy jsem sepsala tuto jednorázovou krátkou povídku. Je úplně jiná, než na které jste zvykli, i přesto ale uvítám jakýkoli komentář.  
Edit: Plánuji i povídku delší na kapitoly ( nemyslím pokračování této ) a hodila by se mi beta read. Takže pokud se někdo ozve budu jenom ráda. :-)

Nádech snu

    

     Praha byla opravdu nádherná. Sálala z ní určitá síla a ovíjela mě jako právě rozkvetlá růže. Co nevidět tady bude léto a já jsem nyní mohl na své odhalené kůži na rukách cítit teplo slunce a příjemný chladivý větřík. Všude kolem mě byla opět jiná kultura a historie, která se vždy tak změní s příchodem do jiného města. Co nevidět už budeme opět stát na pódiu a pociťovat tu euforii z davu a sílu sboru - neboli Echelonu pod námi, pod pódiem. Další koncert a další nezapomenutelná noc.
      "Jarede, slyšíš mě?!" Otočím se na Shannona, který už na mě pravděpodobně delší doba volal. Zrovna když se, ale otočím, spatřím něco zcela jiného, než netrpělivého bráchu. Spatřím dívku, které mohlo být tak nanejvýš třináct. Byla mi odněkud neskutečně povědomá. Pátral jsem v paměti, kde jsem ji už mohl zahlédnout, zatím co jsem pozoroval její rozhovor s chlapcem. Byl od ní nejmíň o dva roky mladší a vypadalo to, že se co nevidět jejich diskuze stočí k opravdové hádce. Sledoval jsem, jak krčí nos, jak se ji mezi obočím tvoří vráska, světlé zelené oči zúží jako tygr až ji za jejími velkými a tlustými skly brýlí nejdou vidět, jak špulí nazlobeně pusu a dává ruce v bok. Z ničeho nic zafouká silnější poryv větru a její dlouhé blonďaté vlasy ji vlétnou do obličeje.
      V ten okamžik to uvidím. Vzpomenu si. Přímo před sebou vidím tu samou dívku, jak stojí na opuštěné mýtině uprostřed lesa a vlasy ji divoce vlají kolem obličeje. Vybavím si svůj sen. Sen, nad kterým jsem si tehdy celý den lámal hlavu. Sen, kde právě tato dívka sehrála hlavní roli.
      Byl jsem vhozen do rozbouřeného moře, až na to, že jsem nebyl v moři, ale na opuštěné temné mýtině, kde silný vítr skláněl okrajní stromy mýtiny až na zem. Připadalo mi, že mě ten vichr snad odnese a já se neudržím na nohou. Nemohl jsem dýchat. Pokaždé když jsem otevřel ústa k nádechu bylo to jako kdybych se topil. Mé nohy slábly a já klesl na kolena. Snažil jsem se opět zvednout, ale nešlo to. Vítr si se mnou hrál jako s malou hadrovou panenkou. Když už jsem si myslel, že mám vyhráno, vítr mi opět podlomil nohy a já se tak tak držel stébel trávy. Na chvíli jsem zvedl své uslzené oči a spatřil malou rozmazanou šmouhu. Přes vypětí sil jsem si otřel oči a najednou asi dvacet metru ode mě stála zády otočena dívka v bílých jemně krajkovaných šatech. Cítil jsem, že mě opouštějí síly a že to takzvané moře si mě za chvíli odnese. Pokoušel jsem se na ni zavolat, ale z mých úst vycházely pouze chabé sípavé zvuky.
      V tom okamžiku se na mne otočila a vítr jako kouzelným mávnutím proudkem ustal. Ležel jsem na zemi a díval se na ni. Měla dlouhé vlnité blonďaté vlasy, světlé zelené oči jako pomalu usychající tráva a na ruce měla jeden velký prstenem s růžovým kamenem uprostřed. Dívala se na mě mlčky upřeným dlouhým pohledem. Byl jsem ji tak omámen, že jsem si ani nevšiml, že vítr se už uklidnil a já, že stále ležím na zemi a křečovitě se držím trsů trávy. Jemně pozvedne obočí a já uvolním prsty a pustím stébla. Jako čistá rána z nebe mě zavalí bolest. Uvědomím si, že mám vyražený dech, celé mé ruce jsou zakrvácené a v mé noze pulzuje ostrá bolest. Nemohu si, ale za nic na světě vzpomenout, jak se mi to stalo a kdy. Byl jsem asi tak ochromen vichrem, že jsem si nevšiml nyní už velké bolesti.
       Když znovu zvednu oči, uvidím že dívka teď stojí přede mnou a zvědavě si mě prohlíží. Na chvíli přestanu myslet na bolest a stejně jako ona mě, si ji prohlížím. Vypadala tak čistě, tak andělsky a posvátně, že když se naše zvídavé oči setkal,
pocítil jsem něco zvláštního. Jako kdyby všechny starosti světa ze mě z ničeho nic opadly, cítil jsem se opět svobodný a volný, mohl jsem lépe dýchat a kolem mého srdce se rozvlilo hřejivé příjemné teplo. Mé oči se rozšířily a udiveně jsem se na ni zahleděl s otázkou v očích. Ten samý okamžik, ale zvedla ruku a svou dlaň mi položila na rameno. Pokud jsem byl doteď překvapený, tak teď jsem byl doslova ohromený. Cítil jsem jak z mého těla odchází bolest a když jsem se podíval na svá zranění, tak tam nebyla!
      Poté jsem zvedl hlavu, ale ona už přede mnou nestála. Kráčela bezstarostně někam do hloubi lesa.Našel jsem zbytek svého hlasu a zvolal: "Počkej! Prosím počkej!" Pomalu se zastavila, ale neotáčela. Dlouhé vlasy měla rozprostřené na zádech, šaty jí
jemně vlály kolem noh a já si až nyní všiml, že je zcela bosá. "Jak jsi to udělala? Jak to, že už nejsem zraněný? A ten pocit, tak jak jsi to udělala?!" Zeptal jsem se zoufalstvím v hlase. Ona se jenom, ale otočila a usmála. Pouhý úsměv zapříčinilo to, že zoufalství ze mě naráz opadlo. Mé oči se ještě více rozšířily. "Kdo jsi?"
       "Jsem to, co potřebuješ Jarede." Její odpověď mě zarazila a nechvíli mi vyrazila dech. "Jak znáš moje jméno?" Na to se potulně usmála a řekla: "Protože já jsem ty Jarede."
"Co.. cože? Ty jsi já? Ale.. Co?"
Poslední co jsem od ní slyšel než zmizla kdesi v dáli bylo: "Vždy budu s tebou, za každou cenou. Když už to chceš ale vědět, říkají mi Sára."   I když jsem se už dávno probudil, stále jsem tehdy ležel v posteli a opakoval si jméno Sára.
       Nyní, tato Sára stála kousek od mě. Úplně stejná jako v tom snu. Naprosto identická. "Jarede!"
křičel na mě stále brácha. Já jsem ho ale pouze odbyl rukou a šel k ní. K malé třináctileté holce, u které jsem byl jistý, že se jmenuje Sára. Když jsem došel k ní, překvapeně na mě vzhlédla a otevřela v šoku pusu. "Ehm, promiň Sáro já.." "Ty víš jak se jmenuju?!" Její šok mě maličko vyvedl z míry, ale pocítil jsem radost, že to opravdu Sára je. "Samozřejmě, že to vím a já chtěl bych…" větu jsem, ale doříct nemohl. Usekla mě v polovině věty a rychle jako kolovrátek vyhrkla špatnou angličtinou: "Ou shit! A můžeš mi dát podpis a fotku?! Já jsem velký fanoušek 30 Seconds to Mars a ty. Ty jsi naprosto úžasný. Nemůžu tomu…"

Konec
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adee Adee | Web | 9. ledna 2011 v 10:52 | Reagovat

Páni, píšeš vážně krásně!
Celý je ten příběh skvěle promyšlený, vážně klobouk dolů. Jen škoda, že to nebude mít ještě nějaké pokračování :).

2 Katty Katty | Web | 9. ledna 2011 v 15:34 | Reagovat

páni ti je naprosto super

3 maky maky | Web | 9. ledna 2011 v 20:22 | Reagovat

No počki,to nemůže být přece konec,skončilo to v tom nejlepším,udělěj pokračování ju)

4 Marťa Marťa | Web | 16. ledna 2011 v 19:13 | Reagovat

páni to se čte samo O_O

5 Orne May Orne May | Web | 16. ledna 2011 v 19:22 | Reagovat

Děkuji moc všem za krásné komentáře. Na tuto povídku jsem nakonec navázala a napsala další dvě kapitoly. Rozhodla jsem se, že ji spojím s jinou, kterou jsem už delší dobu plánovala. Nejsem si ae moc jistá, že si na to najdu čas... :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.